Jak málokomu dobře známo,

ve světě hrozném, světě zlém,

na tváři slunce – srdce samo,

v člověku čistém – muži ctném.

Na tváři slunce – srdce samo,

sám už neví nač chystá lano,

ve světě hrozném – světě zlém,

v pokoji temném – duchu mdlém.

V pokoji temném – duchu mdlém,

přemýšlí člověk o životě,

o jeho ceně – i o hodnotě,

o světě hrozném – světě zlém.

Již tu uzel v svém laně váže,

již rozhodl se nežít dál.

Za své činy teď platí dráže,

než by mu jiný za ně dal.

Chvíli tam stojí v temném rohu,

modlí se k sobě – svému bohu,

když náhle krok – smrti vstříc,

houpe se náhle - navždy spíc.