Seděl tak chlapec na matice,

básně si píše v sešitě,

vzdělání víc a víc hatíce,

v rovnicích krásu nevidě.

Raději hloubá nad duší lidskou,

raději hloubá jak může se,

nad jejich malou krásnou vískou,

prohánět kos a kosice.

V ovzduší síra, dusík – jed,

důsledek všech těch nových věd.

Příroda mizí – mizí svět,

to nenaruší však jejich let.

Ledovce tají – stoupá modř,

za to vše může naš' lidská lotř',

kosice s kosem – nic netuše,

jejich let lásky – nic neruše.

Hledí tak chlapec v ten lidský svět,

jak může v poli se růže skvět?

Jak může ve světě plném věd,

něco tak přežít ten lidský jed?

Jak může v světě,

světě bez radosti,

v jediné větě,

větě bez závisti,

člověk svou lásku hledat dál?

Jak může člověk – byť život dal-

přírodu takhle ničit dál?

Proč nevrátí, co od ní vzal?

Jak krásně je kosu na tomhle světě,

on nezná tyto otázky,

jen si poletuje v brzkém létě,

v tom brzkém létě – bez lásky.