Usedla matka na lavičku,

na plném rtu se úsměv skvě,

jí synek hrál si v jetelíčku,

brzy mu budou léta dvě.

Stála tak matka u plotny,

hnětla těsto – ruce v pěst,

ach její synek – synek hodný,

bude mu brzo, brzo šest.

Šla si tak matka, šla po městě,

hleděla kolem v širý svět,

její syn hodný – hodný ještě,

bude mu brzo dvanáct let.

Seděla matka s brekem v síni,

na rtech jí úsměv už nemoh' skvět,

syn její hodný ve vzteku výhni,

neslavil s ní svých patnáct let.

Hleděla matka, šaty krásné,

jak slibují si těch pár vět,

že jejich láska nepohasne,

synu i ženě – dvacet pět.

Ležela matka na svém lóži,

do krku kašel se jí dral,

připravena již na rámě Boží,

u nohou lóže – synek stál.

Hleděl tak synek na svou matku,

do krku jeho – vzlyk se dral,

odhrnul smutně černou látku,

poslední sbohem své matce dal.