Stál jsem smutně na balkoně,

dolů k zemi zrak svůj kloně,

nabádal mne hlásek mdlý,

bych přelezl to zábradlí.

Ač mdlý to hlásek – slyším dobře,

chystám se radš' tedy moudře,

dovnitř svého bytu vplout.

Proč nejde mi se náhle hnout?

Jedna noha, potom druhá,

spolu s ní i zbytek mne,

mysl moje – tělo vrhá,

v konec můj, i mého dne.

Proč to dělám? Já chci žít!

Probliklo hlavou – než jsem slít.

Sedím si tak klidně v parku,

hoduji na hnusném párku,

užívám horký letní den,

kdyby tak sprchlo trochu jen.

Náhle svist – pak tupé bum,

zbarven krví náhle dům,

zbarven krví náhle já,

i sváča dosud čistá má.

Hledím chvíli na rudou sračku,

chudák v letu trefil značku,

rozplác se – tak pětkrát pět,

tak sedm bodů – za ten let!

Ač vyrušen byl jsem sešupem,

dojím svůj párek s kečupem.