Chtěla jsi – bych otevřel se,

chtěla znát jsi mysl mou,

seznámit se s mojí tmou.

Tma ta moje – přítel starý,

jež drží v celku všechny cáry,

srdce mého – duše mé.

Proč svěřil jsem se mysli tvé?

Já věděl jsem, co dál se stane,

vím dobře z kam vítr vane,

nečekalas že úsměv můj,

skrývá temnou smutnou sluj.

Ač věděl jsem, co bude dál,

do řeči stejně jsem se dal.

Já chtěl jsem jenom bys mě znala,

jak doufal jsem – bys při mě stála,

jak velká chyba – doufati.

Teď nezbývá než v temnotě,

sám zas sobě zoufati.

Chápu tě, mou smutnou mysl,

nikdo zatím neunesl,

neznal nikdo duši mou,

nepostižen černou tmou.

Však čekal jsem – kdyžs sama chtěla,

že pochopení pak bys měla,

že zůstala by při mně.

Jak hloupé bylo otevřít se,

já nechtěl by ses zalekla,

neřekl bych býval více,

bych věděl, že bys utekla.